01 Čvc Janáček by měl radost. Adam Plachetka podle očekávání exceloval na festivalu nesoucím jeho jméno

Staleté stromy hukvaldské obory v rytmu klasiků české hudby. Závěrečný koncert Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka se v sobotu odehrál v rodišti jednoho z nejproslulejších českých skladatelů. Filharmonie Bohuslava Martinů pod taktovkou Roberta Jindry zahrála průřez operního „best of“ z díla Bedřich Smetany, Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka. Zpívali Adam Plachetka a Eva Hornyáková.

Atraktivní prostředí přírodního amfiteátru přilákalo do hukvaldské obory stovky posluchačů, kteří si přijeli vychutnat delikátní menu z operního parnasu třech českých mistrů Smetany, Janáčka a Dvořáka. Po zdravici festivalového konferenciéra Jiřího Vejvody se rozezněly žesťové fanfáry z předehry k opeře Bedřicha Smetany Libuše. Nejdřív slyšeli diváci basbarytonistu Adama Plachetku, jehož sytý a zdravý hlas ztělesnil árii Přemysla Ó vy lípy z Libuše.

Eva Hornyáková se poprvé představila árií Mařenky Och, jaký žal z Prodané nevěsty Bedřicha Smetany. Slovenská sopranistka disponuje zvučným sopránem překrásné barvy, který vystihnul i jemné nuance dramatického partu. Poté se představil v árii Kecala Každý jen tu svou má za jedinouznamenitý Adam Plachetka, jehož krásná a sugestivní barva hlasu potěšila objemným tónem se schopností zvukové gradace. Skočná z Prodané nevěsty mohla být, co se nasazení a výkonu orchestru týče mnohem důraznější.

Když přijde řeč na Janáčkovu Její pastorkyni, zmínka je nejčastěji o brněnské premiéře a opožděném pražském debutu, který přišel o ostudných 12 let později. Méně už se uvádí, že brněnský soubor uvedl Její pastorkyni také na zájezdech po českých a moravských městech. V Ostravě tak zazněla Janáčkova geniální opera vůbec poprvé pod taktovkou Cyrila Metoděje Hrazdiry už roku 1906 za skladatelovy přítomnosti. Modlitba Jenůfy zazněla v podání sopranistky Hornyákové s hlubokou procítěností a snahou o dramaticky vzrušený výraz.

Impozantní výkon s dokonalou pěveckou artikulací předvedl Plachetka v následující árii Revírníka Kolik je tomu let z Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky. Mistrovské zachycení pomíjivosti času a překotného běhu lidského života vyjádřil Janáček jedinečně: „Je to pohádka či pravda? Pohádka či pravda? Kolik je tomu let, co jsme kráčeli dva mladí lidé, ona jak jedlička, on jak šerý bor? Také jsme hříbky sbírali, tuze pohmoždili, pošlapali, protože … protože pro lásku jsme neviděli. Co však huběnek, co však huběnek jsme nasbírali! To byl den po naší svatbě, bože, to byl den po naší svatbě!“ Adam Plachetka potvrdil v této árii svou pěveckou všestrannost v dramaticky přesvědčivém a rytmicky nelehkém partu.

Poutavý byl duet z Dvořákova Jakobína „My cizinou jsme bloudili“, v němž oba sólisté spojili své síly. Na závěr samozřejmě nemohlo zaznít nic jiného než Polonéza z 2. dějství a árie Měsíčku na nebi hlubokém z hudebně nejpohádkovější opery vůbec – Rusalky Antonína Dvořáka, který zazpívala Eva Hornyáková.

Koncert byl u publika mimořádně úspěšný a mainstreamově laděný program, složený z těch známějších operních čísel, přinesl pochopitelný úspěch. Nutno podotknout, že jeho odůvodněnost nebyla zcela adekvátní odvedenému výkonu. Orchestr Filharmonie Bohuslava Martinů si vybral svůj slabší den: už úvodní fanfáry v Libuši byly rytmicky rozkolísané a intonačně rozmazané. Také v řadě dalších míst byla souhra zlínských filharmoniků škrobená a postrádala charisma.

Z obou sólistů jednoznačně výrazněji zapůsobil Adam Plachetka, který v sobotu nenechal nikoho na pochybách, že kráčí správnou cestou. Jeho hlas zaujal ve všech pěveckých číslech vynikající dikcí a frázováním. Plachetka je také skvělý herec a svůj zpěv doprovodil i příjemně uměřeným výrazem. Eva Hornyáková odzpívala své party se střídavým štěstím. Janáčkova Pastorkyňa mne osobně v jejím pojetí nepřesvědčila, nevýrazná stavba frází a artikulačně scelenější spádování řeči jí činilo trochu problémy.  S jemnou poezií a něhou vyzněla v jejím podání árie Za štíhlou gazelou z Dvořákovy Armidy, u níž  bych si dokázal představit lepší artikulační srozumitelnost. Větší jistotu sopranistka projevila v kantabilních obloucích árií, kde vyzněla její sametová hlasová barva a spolehlivá pěvecká technika. Její interpretace Dvořákovy nejslavnější árie byla důstojnou tečkou, která však nepatřila k výkonům, jež by oslnily a zařadily se mezi osobní „best of“.

Dirigent Robert Jindra se na Hukvaldech projevil se svou typickou hudební inteligencí, bystrostí a šarmem v přehledné a výstižné formulaci dirigentských gest. Ve správných chvílích s orchestrem modeloval gradační oblouky a pohlídal si přesné nástupy i společné konce závěrů. Bohužel mu orchestr nešel takzvaně na ruku tak, jak by se slušelo a patřilo.

Festival Leoše Janáčka sice má svůj závěrečný koncert za sebou, ale připravil pro své návštěvníky i náhodné pocestné ještě festivalový epilog. Kdo si dnes udělá výlet na Hukvaldy, může od 15.00 slyšet např. Janáčkův dechový sextet Mládí nebo Dechový kvintet Eduarda Dřízgy. Hrát bude americký dechové kvinteto Grand Valley Winds, jehož členkou je rodačka z našeho kraje, vynikající hobojistka Marlen Vavříková.

Milan Bátor

Zdroj http://www.ostravan.cz/49564/janacek-by-mel-radost-adam-plachetka-podle-ocekavani-exceloval-na-festivalu-nesoucim-jeho-jmeno/
Foto: Martin Straka