02 Led Česká filharmonie

Proč je zvuk České filharmonie stále tak odlišný od zvuku jiných orchestrů? „Jedním z důvodů je, že tento sál vyžaduje specifický způsob hraní. A tím druhým a důležitějším je to, že všichni nebo devadesát devět procent našich hudebníků jsou Češi a u nás i studovali. Z toho tedy pramení náš osobitý zvuk a my se snažíme si jej uchovat.“

Jiří Bělohlávek, šéfdirigent ČF 2012-2017v rozhovoru pro deník The Times, 2. dubna 2016

Česká filharmonie, jíž je letos 121 let, odehrála svůj první koncert 4. ledna roku 1896. V Rudolfinu tehdy pod taktovkou samotného Antonína Dvořáka uvedla čistě dvořákovský program, jehož součástí byla i světová premiéra skladatelových Biblických písní č. 1 až 5. Dnes se orchestru dostává uznání nejen za jeho kanonické interpretace hudby českých skladatelů, kterou propaguje od svého založení, ale je znám také svým silným vztahem k dílu Dvořákových přátel Johannese Brahmse a P. I. Čajkovského a k dílu Gustava Mahlera, který v roce 1908 dirigoval Českou filharmonii ve světové premiéře své Sedmé symfonie.

V pozoruhodné a slavné minulosti České filharmonie hrála roli geografická poloha jejího působiště v srdci Evropy i dramatické politické dějiny českých zemí, jejichž výmluvným symbolem je Smetanova Má vlast. První úplné provedení Mé vlasti se konalo v roce 1901 ve smíchovském pivovaru. V roce 1924 ji Václav Talich uvedl na prvním koncertě filharmoniků, který byl živě přenášen rozhlasem, a pět let poté se stala i prvním dílem, jež orchestr nahrál na desku. Když Joseph Goebbels za nacistické okupace požadoval, aby Česká filharmonie vystoupila v Berlíně a v Drážďanech, šéfdirigent Talich dal jako vzdorné gesto na program právě Mou vlast. Tutéž skladbu pak v roce 1945 řídil Rafael Kubelík na „koncertě díkůvzdání“ za čerstvě osvobozené Československo, a po pětačtyřiceti letech vybral Mou vlast znovu na program koncertu k prvním svobodným československým volbám.

Celými dějinami orchestru prolínají dvě tematické linky – propagace hudby českých skladatelů a přesvědčení, že hudba může svým působením měnit lidské životy. Při svém založení byla Česká filharmonie definována jakožto „spolek ku povznesení hudebního umění v Praze, jakož i spolek pensijní členů orchestru Národního divadla v Praze, jich vdov a sirotků“, neboť výtěžek ze čtyř koncertů, jež ročně odehrála, pomáhal podporovat členy orchestru, kteří již nemohli vystupovat, a také nejbližší rodinné příslušníky zemřelých členů.

Již ve dvacátých letech uváděl Václav Talich (šéfdirigent ČF v letech 1919–1941) první koncerty pro dělníky, mládež a dobrovolné spolky, jako byl Červený kříž, Sokol a Jednota slovanských žen, a v roce 1923 zorganizoval tři dobročinné koncerty pro ruské, rakouské a německé hudebníky včetně členů Vídeňské a Berlínské filharmonie. Tohoto kursu se Česká filharmonie drží i dnes a její veřejně prospěšná činnost je neméně rozmanitá a intenzivní. Vedle nedávno započatého projektu Orchestrální akademie má vypracovánu ucelenou strategii hudebního vzdělávání, v jejímž rámci spolupracuje s více než čtyřmi sty škol. Do Rudolfina tak přijíždějí na koncerty či mistrovské kursy mladí lidé všech věkových skupin, ač návštěva Prahy znamená pro některé až čtyřhodinové cestování. Motivační hudební a písňový program, který Česká filharmonie vytvořila pro rozsáhlou romskou komunitu v České republice a na Slovensku, pomohl ke zviditelnění a nalezení vlastního hlasu mnoha sociálně vyloučeným rodinám.

Orchestr již v počátcích pomáhal prosazovat hudbu Bohuslava Martinů a v roce 1919 uvedl premiéru jeho České rapsódie. Podrobný seznam českých děl, která Česká filharmonie uvedla pod vedením Václava Talicha, zahrnuje mimo jiné světové premiéry Poločasu Bohuslava Martinů (1924) a Janáčkovy Sinfonietty (1926) a pražskou premiéru Janáčkova Tarase Bulby (1924). Propagátorem hudby Martinů byl i Rafael Kubelík, který poprvé uvedl jeho Polní mši (1946) a Symfonii č. 5 (1947). Karel Ančerl pak dirigoval Českou filharmonii v roce 1956 při premiéře skladatelových Symfonických fantazií (Symfonie č. 6). Právě se Symfonickými fantaziemi vystoupil orchestr dvakrát také na BBC Proms, poprvé v roce 1969 s šéfdirigentem Václavem Neumannem a podruhé v roce 2010 se sirem Johnem Eliotem Gardinerem.

Praha odedávna přitahovala hudební skladatele, mimo jiné i W. A. Mozarta. Poté, co zde byla uvedena jeho Figarova svatba a Don Giovanni, nelitoval dvěstěpadesátikilometrové cesty z Vídně, aby mohl být v roce 1791 přítomen při premiéře své opery La Clemenza di Tito. Pět let poté podnikl do Prahy dvě cesty Ludwig van Beethoven a znovu se do ní vrátil v roce 1798, kdy tu uvedl premiéru svého Klavírního koncertu č. 1. Jeho Sedmá symfonie byla zkomponována nedaleko, v dnešních Teplicích. Mahlerův vztah k Praze byl ještě silnější. Tento skladatel, narozený v české vesnici Kaliště, ve svých třiadvaceti letech dirigoval v Královském městském divadle v Olomouci. Do Prahy poprvé přijel řídit orchestr Nového německého divadla a poté tu s Českou filharmonií uvedl ve světové premiéře svou Sedmou symfonii.

Prvním zahraničním skladatelem, který stanul za dirigentským pultem České filharmonie, ovšem nebyl Mahler, nýbrž ještě před ním v roce 1906 Edward Grieg. V roce 1930 vystoupil s Českou filharmonií Igor Stravinskij, jenž v Praze pod taktovkou Václava Talicha provedl své Capriccio pro klavír a orchestr. Na Pražském jaru roku 1947 dirigoval orchestr Leonard Bernstein při evropské premiéře Symfonie č. 3 Aarona Coplanda a o dva roky později, v roce 1949, řídil filharmoniky Arthur Honegger v programu složeném z jeho vlastních skladeb. Na festivalu Pražské jaro v roce 1966 uvedl Darius Milhaud s Českou filharmonií poprvé svou Hudbu pro Prahu a v roce 1996 dirigoval orchestr Krzysztof Penderecki při premiéře svého Koncertu pro klarinet a komorní orchestr.

K těmto jménům lze připojit jména mnoha dalších mimořádných osobností, které s orchestrem v průběhu let spolupracovaly: Martha Argerichová, Claudio Arrau, Jevgenij Kissin, Erich Kleiber, Leonid Kogan, Erich Leinsdorf, Lovro von Matačić, Ivan Moravec, Jevgenij Mravinskij, David Oistrach, Antonio Pedrotti, Svjatoslav Richter, Mstislav Rostropovič, Gennadij Rožděstvěnskij, Wolfgang Sawallisch, Wolfgang Schneiderhan, Georg Szell, Henryk Szeryng, Bruno Walter a Alexander Zemlinsky.