Ředitel MHF Leoše Janáčka Jaromír Javůrek v rozhovoru s Jiřím Pavlicou z Hradišťanu pro Magazín PATRIOT.

Události posledních měsíců neumožnily konání Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka v plánovaném termínu a rozsahu. Organizační tým festivalu však na podzim připravil cyklus několika mimořádných koncertů.

První zářiový víkend proběhnou především open air produkce v nově zrekonstruovaném amfiteátru v Hukvaldech – ty rozezní legendární soubor Hradišťan nebo monumentální kantáta Carmina Burana v podání skvělých sólistů v čele se sopranistkou Veronikou Rovnou Holbovou.

V druhé polovině listopadu pak do Ostravy a okolních měst dorazí hobojista Vilém Veverka, klavírista Martin Kasík nebo sólista Adam Plachetka. Festivalový podzim je malým MHF Leoše Janáčka a velkým poděkováním všem posluchačům i umělcům.

Zahájení festivalového podzimu a slavnostního otevření amfiteátru v Hukvaldské oboře se v pátek 4. září ve 20 hodin ujme Hradišťan s jedním ze svých nejlepších programů – O slunovratu.

Celý svůj profesionální hudební život dělíš mezi komponování a interpretaci. Jak to zvládáš? Máš to například rozděleno jako G. Mahler, který komponoval pouze o prázdninách, když nedirigoval?
Jestli to zvládám, to opravdu nevím, ale snažím se. Je to dáno počtem a frekvencí koncertů, kterých máme zhruba 130 v roce. Naučil jsem se dlouhodoběji plánovat, ale na druhé straně také naslouchat okamžitým impulsům, které přicházejí – nevím kdy a nevím proč – nejdůležitější je tuto chvíli nepromarnit a okamžitý hudební nebo dramaturgický nápad zaznamenat. Alespoň vůni či esenci tohoto nápadu, to ostatní už naskočí samo. A to musí člověk udělat hned, kdyby to bylo o půlnoci nebo uprostřed hlučícího davu… Teprve v klidu a o samotě pak s tímto nápadem pracuji a třeba z něj něco vykřešu.

Vystudoval jsi – kromě jiného – i muzikologii. Ovlivnila a ovlivňuje tě nějak v tvém profesionálním konání?
Zcela určitě, stejně jako vše ostatní, co jsem kdy studoval. Obecné představy o tvůrčí práci jsou velmi zjednodušené, většinou ve smyslu, že tu píseň nebo větší skladbu někdo napsal za pár minut nebo za pár hodin. To jsou romantické představy. Ano, nápad je někdy záležitostí okamžiku, ale práce s ním je nepředvídatelně dlouhá a nikdy není zaručen výsledek. Je to prostě krásné tajemství, které se nedá jednoduše naplánovat ani popsat. A studium muzikologie mě jistě ovlivnilo a ovlivňuje dodnes nejenom při komponování a dramaturgickém uvažování, ale i v interpretační rovině – snažím se vnímat své sdělení v širších souvislostech, které nemusí posluchač vždy na první poslech postřehnout. Pochopí to později a nebo třeba také nikdy, ale to nevadí. Mojí povinností je, pokud to tak cítím a vnímám, do skladeb a interpretace tyto širší souvislosti a další rozměry vložit.

Z cimbálové muziky Hradišťan jsi v průběhu času vytvořil zcela unikátní, svébytný a nezaměnitelný soubor. Byla to těžká cesta? Jak se s tvými požadavky dovedli a dovedou její členové vyrovnat?
Nebylo to vůbec jednoduché. Koncem sedmdesátých let jsem převzal sice vynikající muziku složenou z výrazných hudebních osobností, ale já jsem chtěl jít dál a nezůstat stát. A byl jsem nejmladší, o to těžší to bylo. Zlomovým projektem byla v roce 1982 gramofonová deska Byla vojna u Slavkova s písněmi z doby napoleonských válek. Trochu nás to všechny předběhlo, ale byl to start k jinému způsobu práce a hlavně k jinému uvažování o odkazu našich předků a inspirování se tímto materiálem při vlastní autorské práci. Postupně se i ti největší tradicionalisti v Hradišťanu s novým pojetím sžili, současně docházelo také ke generačním výměnám a dalším výrazným posunem byla profesionalizace muziky počátkem devadesátých let. Od té doby kráčíme od projektu k projektu a jednou z výrazných jednotících linií se stala myšlenka stavění mostů – mezi hudebními žánry, mezi kulturami, mezi národy a mezi lidmi obecně. Proto jsme postupně spolupracovali s mnoha našimi předními umělci a soubory z oblasti folku, jazzu, vážné hudby, ale i jiných kultur jako byli Japonec Yaz-Kaz, Afričan Dizu Plaatjies a další. Většina těchto spoluprací je zachycena na CD. V rámci těchto nadžánrových úvah jsem společně s choreografkou Ladislavou Košíkovou vytvořil také hudebně taneční inscenaci O slunovratu se zhudebněnými básněmi Jana Skácela a lidovou poezií.

V programech v poslední době převažuje folklór stylizovaný (a tvá původní tvorba) nad originálním zněním lidových písní. Přesto, vracíš se občas rád k původním znění lidových písní a tanců?
V posledních více než deseti letech s lidovou písní pracuji zcela výjimečně. Je to dáno zvolenými tématy – pokud jsem psal oratorium Porta peregrinorum na motivy ze života svatého Vojtěcha, těžko lze sáhnout k lidovým písním nebo textům. To nic nemění na mém vztahu k lidovému umění, kterého si vážím a dívám se na něj s čím dál větším respektem.

Jsi pevně zakotven ve své rodině, a přesto jsi mnoho času na uměleckých cestách. Máš nějaký recept na toto „soužití“?
Univerzální recept neexistuje, ten si musí každý najít sám, je to každodenní a celoživotní usilování o vzájemné porozumění a úctu. Snad jen dodám, že krásnější text o lásce, než je list apoštola Pavla Korinťanům, opravdu neznám.

Jak se těšíš do Hukvald, kde se narodil a do obory, ve které si jako malý kluk hrál a jako světem (ne doma!) uznaný skladatel chodíval na procházky Leoš Janáček?
Už jsem měl čest zde několikrát vystupovat a také Hukvaldy mnohokrát navštívit, abych nikým nepozorován mohl tiše a plnými doušky vnímat místa, která tolik inspirovala Leoše Janáčka. Na to se těším vždycky.

https://www.patriotmagazin.cz/javurek-vyzpovidal-pavlicu-hudba-je-krasne-tajemstvi-rika-sef-hradistanu